O nás

Jmenuji se Martina Zajíčková.
Se svými knírači žiji v malé vesničce na jihu Čech nedaleko Českých Budějovic - Branišově.
Knírači se stali mým osudem - jsou temperamentní, vyrovnaní, stále dobře naložení.
Jsou to velmi silné osobnosti, stále se snažící zaujmout pozici "partnera". Díky tomu s nimi denně prožíváme řadu komických situací, mnohdy spadajících spíše do oblasti "černého" humoru.
Naše vousatá rodinka momentálně čítá - dvě fenky a pejska středního pepř a sůl ... taky erdela Sonyho, a začátkem léta 2016 přibyla i velká černá kníračka Nora.

Svou první fenku Betynku , později "vůdkyni smečky", ověnčenou mnoha výstavními tituly, jsem zcela neplánovaně získala v roce 1992 .
Bylo to štěně vrácené chovatelce pro "nevyhovující povahu". Protože již pro ni jinde nebylo místo, trávila asi dva měsíce převážně zavřená v koupelně. Potom přišla ve svých devíti měsících k nám. Bohužel, úzkost z malých stísněných prostor se u ní projevovala velmi dlouho. V malém uzavřeném prostoru se necítila dobře nikdy. (Naopak v mé posteli se cítila výborně.)
S Betynkou jsem získávala své první vystavovatelské a později upravovatelské zkušenosti. Betynku jsem měla do listopadu 2003.
Když jsme se koncem roku 1995 účastnily výstavy v Plzni, nikoho by nenapadlo, že domů se budeme vracet tři. Monika Jurčovská, majitelka chovatelské stanice "ze Záhrabské", mi rafinovaně přivezla ukázat štěně. Jiste pochopíte, že při pohledu na tu malou chlupatou kuličku nebylo možné odolat. >

A tak k nám přišla Týna.
Nikdo z nás netušil, jaký ničivý potenciál se v tom malém stvoření skrývá. Marně jsem se snažila pomocí různých psích hraček odpoutat její pozornost od zařízení bytu. Návraty ze zaměstnání se pozvolna stávaly mou "noční můrou". Pokaždé překvapila něčím novým. Mezi její nejslavnější kousky patřil módní potisk se vzorem psích tlapek, který vytvořila na bílých kožešinových potazích poté, co se jí karmínově červená tempera z prokousnuté tuby dostala na tlapky. Ve svých dvou letech se navenek zklidnila. Situace však byla taková, že v našem "holobytě" již zkrátka nebylo co zničit. Své lumpárny Týna vždy vyrovnávala bezprostředností a milou povahou.

Na podzim roku 1997 jsme se od Betynky dočkali vytoužených štěňátek.
S posledním pejskem, pro kterého se nám podařilo najít majitele až v 5-ti měsících, jsme se jen těžko loučili. To jsme ovšem netušili, jak rychle se k nám Anger vrátí. Druhý den jsem se dozvěděli, že pejsek novým majitelům utekl a skrývá se v lese kdesi v Jeseníkách. Následovala 400 kilometrů dlouhá cesta, na jejímž konci čekal náš pejsek. Ano - "náš". Po všech těch prožitých útrapách (jeho i našich) nebylo možné vrátit se domů bez něho. Co se stalo, že se malé štěně rozhodlo opustit bezpečí a teplo lidské ruky a raději volilo hlad a samotu lesa, to se již nedozvíme. Jen jsme se snažili, aby se s naší pomocí se Angiemu podařilo s následky svého "výletu" časem vyrovnat.

V říjnu roku 1999 odlétali známí do Ameriky.
Tehdy vyvstala otázka vpravdě Nerudovská: "Kam s ním?" Tím problémem byl dvouletý jezevčík. Nějak jsem se nemohla smířit s konečným verdiktem, který zněl: utratit (jinde by si prý nezvykl). A tak se Alfons - toho času "bezdomovec", ocitl u nás. Je pravda, že asi 15 minut tesknil za dvěřmi. Ale ve veselé společnosti tří vousatých na původní majitele rychle zapomněl. Také je pravda, že chvíli jsem se pokoušela najít mu nový domov, jak jsem slíbila. Tato snaha mi ale dlouho nevydržela. Ta bizardní postavičla mě totiž naprosto okouzlila. A navíc - Alf (jak mu doma familiérně říkáme) je vyrobený z tak příjemného materiálu!!!
Jako pravý norník se večer zatuneluje hluboko pod peřinu a tam fantasticky hřeje.
Knírači se na něho dívají s velkorysým nadhledem - ta směšná špagetka jim přece v boji o postavení ve smečce nemůže konkurovat!
A Alfons jim statečně asistuje u všech jejich lumpáren. Jen se někdy bojím, jak to všechno dopadne. I když by mu vědomě nikdy neublížili, je zde přece jen velký hmotností rozdíl.
Začátkem listopadu 2000 se "jezinka" odstěhoval k mamince, protože fakt, že by šel k cizím lidem, bych určitě neprodýchala. Po víc jak ročním pobytu u nás po něm vzniklo prázdné místo (hlavně v mojí posteli).

Alfons v roce 2006 - také už je prošedivělý starší pán....občas zajede na návštěvu

Ale ne nadlouho!
V květnu 2000 jsme si naplánovali štěňátka od Týnky. Nakonec jsem se nechala od známých přesvědčit, ať dopřeju "tu radost" i Betynce - mohla mít svá poslední štěňátka, protože v roce 2000 dosáhla horní věkové hranice pro využití v chovu - 8 let.
A tak jsme měli štěňátka dvoje... Betynka akci naštěstí pojala rozumně a měla jen pejska a fenečku. Zato Týna nám nadělila 8 fousatých miminek. Její vrh jsem sledovala s napětím, protože jsem si od ní chtěla nechat holčičku. Takže starost o tu fousatou drobotinu nám zabrala celé jaro a léto.
Nakonec všichni odešli do svých nových rodin a doma nám zůstala jenom malá Crazy , kterou jsem si ze tří narozených feneček vybrala pro sebe.
(Uvidíme, jak poroste. Doufáme, že do krásy, protože v ni vkládám naděje jako do pokračovatelky mého chovatelského snažení. Další fousaté miminko, které by za několik let mělo přijít do naší rodiny, by totiž měla být její dcerka.)
Crazy opravdu naplnila moje očekávání. Nasbírala nějaké ty výstavní tituly, ale pro mě bylo mnohem důležitější, že jsem se díky ní zase o kousek přiblížila ke své představě středního knírače. Sice je opravdu "crazy", to jméno jsem tedy odhadla výborně :o), ale jinak je v povaze pohodová. Také v exteriéru jsem díky ní udělala opět malý krůček vpřed. Ve stavbě těla je velmi harmonická a má nádherný prostorný pohyb.

Vzhledem k tomu, že v letech 2003-2005 jsem udělala pár životních kotrmelců (následně jsme museli dokonce na čas opustit náš baráček), nemohla být o dalších štěňatech ani řeč. Holčičky (Týna s Crazy) bydlely asi půl roku v kotci kynologického klubu u Jihočeské univerzity a Angera jsem měla v garsonce, zpočátku jsem si ho musela přes den i brát do práce). Do téhle situace bylo krytí Crazy opravdu nemyslitelné. Než se vše vyřešilo, Crazy mi zestárla, a tak jsme prvně jeli za ženichem téměř v 6 letech. Dvakrát neúspěšně, miminek jsme se dočkali až na jaře v roce 2007 při třetím krytí, které jsem vyhlásila za definitivně poslední pokus.
Po sedmi letech jsem si štěňátek náležitě užívala a pečlivě sledovala všechny narozené fenečky. V šesti týdnech moje volba padla na Dolly .
Protože byla asi letos vlna zájmu o fenky, oba kluci nám zůstávali doma skoro do tří měsíců. Mezitím se vytvořilo pouto mezi Žoržem a Pepíčkem (Dr. Pepper). Když se ozvali první zájemci na pejska, bylo už rozhodnuto, že Pepa není na prodej. I když se později ozvali i další zájemci, názor jsme nezměnili. Jak praví manžel jedné mé kamarádky-kynoložky: "Je jeden pes, dva psi - a pak už je "hodně psů"....". Prostě jsem usoudila, že čtyři nebo pět, to už je jedno......

REQUIEM

3.11.2007 po sedmé hodině večer se zastavil čas. Přišla jsem o svoji Crazy. Během večerního venčení se podhrabala pod plotem a dostala se na silnici. Projíždějícímu autu vběhla přímo pod kola. Byla na místě mrtvá. Bylo jí sedm let. Crazy se mnou prošla nejtěžším obdobím mého života. Ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř, mi ten temperamentní, věčně rozesmátý skřítek přinášel optimismus a dobrou náladu. Nikdy jí nezapomenu, že mě opustila. Ještě tu se mnou měla být, ještě jsem jí nedala "volno". Ale to byla celá Crazy...... Na Duhový most se vřítila takovou rychlostí, že na druhou stranu doběhla dřív než si uvědomila, kde vlastně je. Na okamžik zůstala překvapeně stát a ohlédla se zpět odkud přiběhla. Možná mě z dálky zaslechla, jak na ni volám. Ale pak se otočila a rozeběhla se dál.

Už nikdy nepřijde na moje přivolání - ví, jak moc se na ni zlobím za to, co udělala, a bojí se, že by dostala na zadek. A tak zůstává tam, na druhé straně Duhového mostu, kde jsou jen louky, žádné silnice ani auta. Setkala se tam s Betynkou i dalšími známými psy. Běhají tam spolu, jedna velká smečka. Občas se zastaví a zadívají se na druhou stranu na nás, páníčky. Ale nikdo z nich už se přivolat nenechá.

LEGENDA O DUHOVÉM MOSTĚ

Tak nám zůstali dva sirotci: Pepíček (Dr. Peper BTS) a Dolly (Dangle Dolly BTS).

Přelom roku 2010/2011 byl hořký a radostný zároveň.
27.10.2010 jsme museli uspat Angera. Bylo to těžké rozhodnutí, asi jako pokaždé, když se člověk musí pasovat do role Pánaboha a rozhodovat o životě a smrti. V tomto přípdě to pro mě bylo o to horší, že to byl Medvouš, se kterým jsem měla zcela ojedinělý vztah a v mém životě zaujímal naprosto výsadní postavení. Ale kvůli těžké artróze se život pro něj stával utrpením a bylo na mě, abych mu pomohla.

Po Angerově odchodu jsme se báli o Týnku. Většinou to tak bývá, když jsou spolu dva staří psi a jeden odejde, druhý ho zanedlouho následuje. Ale naše babuše se, asi také díky Pepovi a Dolly, držela statečně.
Nejvíc smutno bylo mně. A tak mě napadla ta šílená věc, že si udělám radost a ke kulatinám (dobrá záminka ;o) si pořídím pejska na cvičení. Tápala jsem mezi plemeny, rozhodně jsem nechtěla NO, naopak se mi líbil boxer nebo erdelteriér.... ti mi přišli velikostně přijatelnější. U maliny jsem se bála temperamentu.
Velký knírač mi hned od začátku připadal "moc velký". Ale protože ne nadarmo se říká, že odříkaného chleba je největší krajíc, přemluvili mě všichni kolem, že si přece nic jiného než knírače pořídit nemůžu. A když na cvičení, tak od střeďáků prostě zvětšit o číslo :o) Pak jsem našla inzeráty na štěňátka z chovatelské stanice Goldest Danubius, a když jsme se na ty drobky byli prvně podívat, bylo rozhodnuto.

Tak k nám 9.12.2010 přišel Ferda (Inferno Inno Goldest Danubius) .

Koncem ledna jsme museli nechat uspat i Týnku :o(( Bylo jí 15,5 roku. Večer se z ničeho nic zhoršil její stav a špatně dýchala, ráno jsem nemohla dospat a hned jsme jela na veterinu. Měla už vodu na plicích :o(

Přítomnost Ferdy nás nenechala dlouho smutnit po staroušcích.
Jejich místo vyplnil rychle a dokonale. A to nejen svou velikostí, ale hlavně aktivitou a milou povahou.
Asi po roce soužití s Ferdou musím říct, že jsem moc ráda, že mi shoda okolností přivedla do cesty právě jeho. Přesně takhle jsem si svého velkého psa vysnila! Doma miláček a ohromný mazel, na našem pozemku nekompromisní hlídač.