Hlavní stránka | Vyhledávání  

Anger - (vousatá) tvář RENA

Už ani přesně nevím, před kolika lety to bylo, ale nějaký ten pátek zpátky už to je.
Zničeho nic zazvonil telefon. Na druhém konci drátu byl nějaký muž, prý fotograf....mají v plánu remake obalu psího krmiva od Propeska, na kterém je knírač pepř a sůl (původně byl malý knírač). Chtěli by zase knírače pepř a sůl a od Dany Havlové dostali tip, že já je chovám. Mohli by si je přijet nafotit? Potěšila jsem ho - skutečně jich doma několik mám, může si vybrat.
To jsem ovšem netušila, jak nelehká je řehole fotomodelů!

V den focení jsem po telefonické domluvě musela z práce prchnout dřív, aby bylo dobré počasí a světlo.
Pročísla jsem všem čtyřnohým vous a zvědavě jsme čekali, až dorazí "profíci". Přijeli dva kluci, fotograf a jeho pomocník. A hned přistoupili k výběru vhodného objektu.
Fenky byly nadšené a já jsem také nenápadně protlačovala do role modelek je - za piškot jsou ochotné udělat cokoli a jsou pro každou špatnost. Práce s nimi by byla legrace. Anger, který je zarytý feminista (s chováním noblesního aristokrata), zjistil, že přijeli dva cizí chlapi, a znechuceně odešel zkontrolovat své teritorium. Jenže...... Fotograf si jako naschvál vybral psa, protože má výraznější hlavu a na obalu vynikne lépe. A tak jsem s těžkým povzdechem zahnala holky domů a šla přemlouvat Angera, že to bude opravdu nevyhnutelně na něm......

Mezitím nám pánové připravili "atelier". Na travnatý povrch zahrady postavili rozviklaný kempingový stoleček s hliníkovým rámem a kluzkou umakartovou deskou nahoře. Na něj si prý pes musí sednout. Vysadila jsem tam tedy Angera, který si tu věc nedůveřivě prohlížel už ze země. V tu ránu se stolek začal naklánět a kymácet a pes si rázem připadal jako námořník na rozbouřeném moři. Když se stoleček konečně trochu stabilizoval a pes se usadil, myslela jsem si naivně, že máme vyhráno. Omyl!
Nejdřív mi byly sděleny požadavky, jak má knírač na fotce vypadat. Musí sedět, uši nabystřené, koukat dopředu a trochu nahoru. Obě oči musí být vidět (což je u knírače s ofinou také problém). Optimisms mě pomalu opouštěl, vůbec jsem netušila, jak mám Angiemu vysvětlit, co po něm pánové chtějí, eventuelně jakými fintami ho přimět požadavky plnit. Pomocník se chopil velké bílé desky a stoupl si s ní za psa, aby na něj odrážel měkké světlo. Angerovi se to evidentně nezdálo - kymácel se na rozviklaném stolku a ještě mu za záda lezl cizí chlap s nějakou velkou divnou věcí. Po chvilce přemlouvání, během níž nám několikrát zalezlo a opět vylezlo sluníčko, se stolek přestal kymácet a pes se smířil se svým osudem. Když jsem ale viděla ten kyselý výraz a uši složené dozadu, bylo mi jasné, že přinutit ho aby je nastražil bude nadlidský výkon. V duchu jsem proklínala přání fotografa - kdyby si vybral některou z fenek, už jsme mohli být dávno hotoví.
Fotograf zalehl před stoleček na zem, pomocník nasměroval odraz světla deskou na Angera mohli jsem začít. Tedy - já jsem mohla začít.... Popustila sem uzdu své fanazii a ve snaze přimět psa, aby se koukal "dopředu, mírně nahoru, uši nastražené" jsem vystřídala celý svůj repertoár upoutávacích zvuků, grimas a cviků. "Kočičky" a "myšičky" jsem záhy vzdala, když jsem to slovo použila potřetí a Anger zjistil, že to avízované zvíře nikde není, podíval se na mě otráveně a opět složil uši dozadu. A tak jsem jedla piškoty, šustila u toho pytlíkem a mlaskala silou několika decibelů, kňourala, pískala, tleskala, schovávala se a opět vynořovala, odbíhala a vracela se, válela se po zemi, vyhazovala do vzduchu rozličné předměty.... Jestli se sousedi dívali z okna, museli nabýt přesvědčení, že se zmítám v ataku tance svatého Víta.
Do toho sluníčko střídavě mizelo za mraky (samozřejmě vždy když se pes podíval kam měl a nastražil uši) a zase se vynořovalo, Anger asi třikrát opustil rozkymácený stoleček, musel být pokárán a následně vysazen zpět nahoru (vždy následovalo několikaminutové znechucené složení uší, pochopitelně většinou za plného slunečního svitu). Při tom mém eskamotérském nasazení není divu, že mi po chvíli začaly docházet síly, ale v prvé řadě mi začal docházet repertoár. Už jsem opravdu nevěděla, čím na Angera udělat dojem, aby na mě pohlédl s nastraženýma ušima. Spíš jsem měla pocit, že by si při pohledu na křepčící a hýkající paničku nejradši poklepal na čelo.
Celá akce trvala asi dvě hodiny a všichni zúčastnění toho ke konci měli dost. Když už jsem byla opravdu v koncích, fotograf se smiloval, projel na displeji několik snímků a vyjádřil naději, že z toho snad něco vybere.
Anger seskočil ze stolku, věnoval nám dlouhý opovržlivý pohled a odšoural se věnovat autogram řadě rybízových keřů.

Focení bylo bez nároku na honorář, což pro mě nebylo podstatné. Spíš jsem byla zvědavá na tu zkušenost, nikdy jsem se ničeho takového nezúčastnila ani jako divák, natož jako jeden z aktérů. Jediné co mi fotograf slíbil bylo, že až fotky upraví (bude je prý "posterizovat", což fotce dodá vzhled jako by obrázek byl kreslený), pošle mi návrh na obal jako plakát. (Dodnes jsem nic nedostala :o)

Na celou akci jsem po čase zapomněla, fotograf ostatně říkal, že byl u více chovatelů a majitelů a nafotil hodně psů a ještě netuší, kterého vyberou. Hodila jsem vše za hlavu s tím, že Angera prostě nevybrali.
Proto jsem byl překvapená, když mi po čase začali volat známí pejskaři, jestli jsem viděla Angera na pytli s krmivem. Musela jsme se jet podívat do supermarketu :o)
Udělalo mi to radost a nezkazila mi jí ani známá, která mi jízlivě vmetla, že je to stejně jen obal "druhořadého krmiva". Protože pejskařské tamtamy fungují rychle a spolehlivě, později jsem se dozvěděla, že její pes (jiné plemeno) byl také kandidátem, ale nebyl vybrán :o)

Pokaždé když procházím markety a vidím někde pytle s Renem, vybaví se mi naše slavné focení. Vidím lidi okolo a říkám si, že při pohledu na obrázek knírače sedícího na pytli by nikoho určitě ani ve snu nenapadlo, že originál se mi válí doma na gauči :o)))