Hlavní stránka | Vyhledávání  

Dovolená pro čtyři kola, osm tlapek a dva páry nohou

aneb 1200 km po Čechách a Moravě 22.-28.6.2008

dovolenaLetošní dovolenou jsme vymýšleli tak, abychom moli vzít s sebou čmoudy. Anger s Týnkou zůstávali doma v péči Michala, bylo nemyslitelné nechat je doma všechny čtyři. Těžko bychom sháněli někoho, koho by péče o naši smečku nepřivedla do blázince.
Takže plán byl jasný - dovolená v tuzemsku a každý den ujít kolem 10 km, aby se Pepa s Dolly jakž takž unavili a bylo s nimi k žití (a spaní v jednom stanu). Zaměřit jsme se museli spíš na prohlídku zajímavých míst přírodě nebo hradů a zámků zvenčí (naštěstí ani jeden z nás nelpí na několikahodinových prohlídkách expozic :o).
Předběžný plán jsme si sestavili už doma s tím, že ho budeme operativně přizpůsobovat okolnostem a počasí. Při výběru cílů jsme se kromě výše uvedených skutečností řídili také "traumaty" z dětství - například já jsem si uvědomila, že jsem nikdy nebyla u Macochy, oblíbeném to cíli školních výletů. Zato jsem na rozdíl od Žorže byla na lyžích na Pustevnách :o) To jsme zkrátka museli napravit!

Nejprve jsme vyrazili na Telčsko.
Už první noc se potvrdilo moje tušení, že stan pro dvě osoby je pro nás dva a dva střeďáky dost těsný. Navíc Dolly, která se zabydlela velmi zkušeně, trvala na tom, že o mě bude celou noc pečovat. Kromě toho, že mi spala smotaná na rameni, mi neustále láskyplně olizovala obličej a starostlivě přihrabávala spacák k hlavě. Ráno jsem se skoro nepoznávala. Kromě kruhů pod očima mi na hlavě přeležela šílené vrabčí hnízdo. Naštěstí jsme plánovali jen procházku do přírody, takže vlasy měly čas trochu slehnout.
Příjemné bylo osvěžení v rybníce Horní Mrzatec. Voda byla čistá a Pepa se projevil jako vodomil, i když plavat zatím nechtěl. Zato Dolly, která do vody vletěla během kočkování s Pepou omylem, byla nepříjemně překvapená a bylo nám jasné, že její poměr k vodě je spíš štítivý. S výborným obědem v Mrákotně jsem udělali kolečko zpět do kempu. Zpáteční cesta (značená jako turistická) vedla po silnici, což bylo vzhledem k vedru nepříjemné hlavně čmoudům. V kempu a okolí nic moc dalšího k vidění nebylo, navíc hospodský v místní hospodě pod Štamberkem, kde jsme nikdy nikoho neviděli sedět, byl "fakt divnej" (a kozel z reklamy to bohužel nebyl), tak jsme ještě vyrazili na Roštejn. Tam nás zaskočila siréna, která houkala v několikaminutových intervalech. Těžko říct, co a proč ji spustilo, ale plánovanou procházku kolem hradu jsme radši vynechali a zajeli se podívat do Telče. Večer jsme pak vzali čmoudy ještě jednou k rybníku, ale už autem.

V javořickém kempu jsme ještě přespali a v úterý ráno jsme vyrazili směr Podyjí. První zastávkou byla zřícenina hradu Cornštejn na ostrohu nad Vranovskou přehradou. Byl odtamtud krásný výhled.
Pokračovali jsme na hrad Bítov. Chtěli jsme omrknout jen nádvoří a okolí hradu. S náhubkem bychom mohli i do zahrady, ale vracet do auta se nám pro ně nechtělo, radši jsme zamířili dolů k vodě. Tam se čmoudi namočili, Pepa si dokonce zaplaval. Žorž taky. Koupání bylo bezva a tak jsme se dál vydali přes Vranov nad Dyjí v naději, že někde ještě najdeme místo kde se vykoupeme. Bohužel, ve Vranově se směrem k přehradě platilo přemrštěné parkovné a davy proudící tím směrem připomínaly všeobecnou mobilizaci. Z druhé strany přehrady, kam jsme prokličkovali lesem, byla voda jako brčál. Koupání jsme vzdali a zamířili do Brna. Po dvou nocích pod stanem jsme už měli otlačené oba boky a těšili jsme se na postel. Během cesty se za námi od jihu objevily černé mraky, které nás hnaly rychle před sebou. Chladící věže dukovanské jaderné elektrárny vypadaly v téhle scenérii opravdu apokalypticky.
V Brně se čmoudi rychle adaptovali na velkoměsto. Byli víc v pohodě než my :o) Museli jsme totiž řešit nepříjemné venčení. V husté zástavbě bez zeleně nebylo kam s nimi jít, nejbližší parčík byl ob dva bloky a kousek... Vyzkoušeli jsme si nelehký život městského majitele psa, začínající sestupem 4. patra bez výtahu, hledáním kousku zeleně, a opět výstupem do podkroví konče. Pozitivem byla kázeň brněnských pejskařů, kteří svědomitě uklízejí, takže jsme nenarazili na trávníčky kde není "kam šlápnout". Také všude bylo velké množství odpadkových košů.

Na středu jsme si naplánovali výlet na Pálavu.
Projeli jsme Dolními Věstonicemi a zaparkovali v Pavlově. Množství školních výletů, které jsme potkávali, nám připomnělo, že jsou poslední dny školního roku.
Cesta k Dívčímu hradu byla stále do kopce a bylo úmorné vedro. Naštěstí mezi vinicemi jsme šli jen chvíli, potom jsme zapadli do příjemného stínu lesa. Z hradu byl krásný výhled na okolní krajinu s vinicemi i celou Novomlýnskou nádrž. Zklamání přišlo, když jsme se v ní chtěli vykoupat. Voda byla tak zelená, že kromě Pepy se do ní nikomu z nás nechtělo. Zamířili jsme tedy do Mikulova, kde jsme se chtěli naobědvat a prohlédnout si město. Oběd v zahrádce na malebném náměstí, to byla v tomhle vedru paráda. Rychle jsme bohužel zjistili, jak takovou atmosféru dovede zabít výlet znuděných teenagerů, kteří lítají po náměstí, vřískají a cákají po sobě vodou z kašny. Výstup na nedaleký Svatý kopeček jsme zavrhli a ve zbylém čase jsme se rozhodli jet do Brna přes Lednici. Tam jsme skoukli zámeček i vyhlášený park a zamířili zpět "domů".

Čtvrtek měl být zasvěcený výletu do Moravského krasu. Začali jsme opatrně několikakilometrovým okruhem po jižní části krasu, kde jsme prošli dvě jeskyně a několik "propadání" (místo, kde mizí potok v zemi :o). Poté jsme usoudili, že jsme způsobilí vyrazit na samotnou Macochu. Na místo jsme dorazili až před čtvrtou hodinou, takže jsme měli štěstí na poměrně málo turistů. Konečně jsem ji viděla, konečně můžu říct "byla jsem tam!" :o) Zpátky jsme se vraceli přes Blansko s konstatováním, že tak ošklivé špinavé továrny jako v průmyslové části tohoto města jsme ještě nikdy neviděli.

V pátek dopoledne jsme v brněnském bytě zahladili stopy (co se týče těch psích, tak doslovně) po našem pobytu, a zahájili přesun směrem do Valašského Meziříčí.
Po cestě jsme měli naplánovaných ještě několik možných zastávek. Hned za Brnem směrem na Uherské Hradiště nás zaskočila nepříjemná objížďka, která nás hnala až do Kyjova. K tomu Pepa, který v Brně vytáhl z pod postele prázdný karton od piva, začal v zatáčkách zvracet kousky rozkousané plastové rukojeti. Po neplánované zastávce jsme zamířili na Buchlov. Tam nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě cedulky "zákaz vstupu psů, koní a kol". Na doporučení hlídače parkoviště jsme se došli aspoň podívat na Sv. Barborku na protilehlém kopci. Další cesta nás přivedla do městské aglomerace, která se táhla od Napajedel přes Otrokovice až do Zlína. Vlekli jsme se padesátkou, v pátek odpoledne, v dopravní špičce, na začátku prázdnin.... zkrátka kumulace jevů.
Chuť jsme si spravili na zřícenině hradu Lukov. Museli jsme vystoupat z obce do asi 2km dlouhého kopce, ale to co jsme viděli, stálo za to.
K večeru jsme dorazili do Valmezu, kde jsme se ubytovali u "Peců" na zahradě.
Čmoudi se vylítali v místním parku a svlažili tlapky v Bečvě. My jsme večer grilovali špízy a byli seznamováni s místním nářečím a zvyklostmi. K Pecově nelibosti jsme vyslechli i několik veselých historek z doby, kdy byl ještě "malý ogar" :o) Stan jsme si postavili na pečlivě udržovaném trávníčku v zahrádce a pod sebe jsme naskládali sedáky z laviček, takže jsme ráno ani nebyli otlačení. Po letech jsem viděla světlušky.

Sobota měla být naším posledním "výletním" dnem. Večer jsme plánovali cestu domů, protože nás děsila představa prvního prázdninového víkendu a silničního provozu.
Dopoledne než dorazila Vendy jsme omrkli s Pecou centrum Valmezu a mapu Valašského království. Potom jsme vyrazili auty na Radhošť. Už večer nás paní Černochová upozorňovala, že cesta na Radhošť je něco jako turistická dálnice, kam ona chodí jen s největším sebezapřením. Měla pravdu :o(( Z Pusteven proudily na vrchol davy všemožných exotů, viděli jsme "klasické" turisty i takové, kteří by lépe než do hor zapadli na přehlídkové molo.
Posledním cílem naší dovolené byl skanzen v Rožnově pod Radhoštěm. Prošli jsme jen spodní část, protože po výstupu na Radhošť jsme byli trochu unavení a čekala nás ještě cesta domů. Čmoudům se ve skanzenu vůbec nelíbilo - psi měli předepsaný náhubek. Tvářili se útrpně. Navíc jsme si všimli, že několik psů typu "podhlavník" (= malý a chlupatý) se pohybuje bez náhubku. Taková diskriminace! :o)
Po návratu na základnu k Černochům jsme se pomalu začali balit, dali si velké kafe na cestu a vyrazili DOMŮ.
Díky objížďce jsme se před vjezdem na dálnici ještě mohli pokochat místní přírodou.

EPILOG
Domů jsme dorazili krátce před půlnocí. K našemu rozčarování nás dva staroušci nevítali, jak jsme čekali :o(
S úlevou jsme konstatovali, že veškerá domácí flora i fauna týdenní péči teenagera zdárně přežila.
V neděli se ukázalo, jak prozíravé bylo nechat si ten jeden den na aklimatizaci po dovolené.
Byli jsme "mrtví". Čmoudi taky...