Hlavní stránka | Vyhledávání  

Dva jsou víc než jeden, tři jsou víc než dost

Tenhle článek jsem napsala v roce 1998. Podává vysvětlení, proč u nás zůstal Anger, a taky důkaz o tom, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné.
Anger byl můj třetí pes a nakonec jsem k němu přišla stejně neplánovaně jako k Betynce nebo Týně.

Se slzami vočích sleduji vzdalující se automobil.

Tak mi opět zůstaly jen mé dvě holčičky. Betynka i Týna na mě vrhají tázavé pohledy - kam Anger tak najednou odjíždí?

I ony už si zvykly na třetího člena smečky. Zvykla jsem si i já za těch pět měsíců, které uplynuly od jeho narození, a jen těžko jsem se spejskem loučila.

Následující den vzaměstnání nestál za nic. Stále se snažím vymyslet další důvody, proč to takhle bude pro "mého pejska" lepší - mít "svého" člověka jen a jen pro sebe, nedělit se o paničku se dvěma fenkami...

Bohužel, pro mé svědomí zřejmě nejsou argumenty dostatečně přesvědčivé.

Večer rezignuji a váhavě vytáčím číslo nového majitele. Hlas na druhém konci mě šokuje. Pejsek ráno utekl do lesa a vtéto chvíli se ukrývá vbažině nedaleko domu. Pokoušeli se ho prý vylákat i vyhnat, leč bezvýsledně.

Zatmělo se mi před očima. Co se tam, proboha, děje? Následují zoufalé telefonáty většině známých se snahou získat co nejvíce nápadů a inspirací, jak chytit štěně středního knírače ukryté vlese kdesi uprostřed Jeseníků. Matně se mi vybavuje přísloví o jehle a kupce sena. Skaždou novou radou či nápadem vytáčím číslo majitele a zjišťuji situaci. Zároveň zarputile zaháním myšlenky na účet za telefon. Jen aby vyděšené zvířátko zůstalo vblízkosti vesnice! Protože se již setmělo, nedá se nic dalšího podnikat. Druhý den vdevět hodin budu čekat další zprávu.

Po probdělé noci sedím vpráci a nepřítomně zírám na telefonní aparát. Mlčí. Statečně se snažím zaplašit chmurné myšlenky. Kam až může doběhnout vystrašené štěně nekonečnými lesy ? A jak dlouho vhorách samo přežije? Konečně! Vdevět hodin sedovídám, že se pejska dosud nepodařilo chytit. Se slzami vočích vysvětluji zaměstnavateli, který na mě nevěřícně zírá, situaci. Počítačoví géniové některé věci nechápou.

Po desáté hodině vyrážíme s oběma fenkami směr Brno, Olomouc, Bruntál. Nikdy bych nevěřila, že se odvážím jet po dálnici téměř stopadesátikilometrovou rychlostí. Ale představa opuštěného, vyděšeného štěněte ztraceného vhorách, bere mému počínání veškerou racionalitu a opatrnost.

V půl čtvrté jsme konečně na místě. Pejska se asi před dvěma hodinami podařilo chytit, když se po třídenním strádání pokoušel sehnat něco kjídlu. Vítání, které následovalo, nebralo konce. V tu chvíli na mě dolehla všechna ta únava i tíseň a pejsek mi shlasitým kňučením překotně olizoval slzy. A já jsem věděla, že domů pojedeme čtyři.

Teprve potom mi začalo docházet, jak šílená je cesta zČeských Budějovic do Světlé Hory a odtud přes Hradec Králové do Prahy, a co všechno nás mohlo během těch 670 kilometrů potkat. Ale vedle nesmírné únavy jsem cítila obrovskou úlevu při pohledu na hubené klubíčko, pokojně oddychující na zadním sedadle auta.

Můj dík patří přítelkyni, která nám poskytla azyl, když jsme vjedenáct hodin vnoci dorazili do Prahy. Není jednoduché nastěhovat si uprostřed noci do bytu ke dvěma malým ještě tři střední knírače.

Epilog

Právě jsem položila telefon. Zájemci o štěně jsem doporučila jinou chovatelku. Angera, kterému je dnes téměř sedm měsíců, neprodám. Důvod? Zkrátka, spíme už příliš dlouho vjedné posteli. Naše psí rodinka se tak rozrostla na tři kousky. Denně spolu prožíváme drobné radosti i starosti a všichni shovívavě mhouříme oči nad lumpárnami našeho uličníka. Ještě potrvá, než se vyhojí rány na jeho dušičce, ale jsme trpěliví.

Já i mé dvě fenky totiž víme své - že dva jsou víc než jeden, ale tři už jsou víc než dost.